.jpeg)
PäTNÁSTA NEDEĽA V CEZROČNOM OBDOBÍ
Bratislava, 12. 07. 2009
Komentáre k čítaniam: 1 čítanie Am 7, 12-15
Biblický text:
Amasiáš povedal Amosovi: "Choď, jasnovidec, ujdi do júdskej krajiny, tam jedz chlieb a tam prorokuj! 13 V Beteli už viac neprorokuj, lebo to je kráľovská svätyňa a je chrámom kráľovstva. 14 Amos odpovedal Amasiášovi: "Nie som prorok, ani nie som syn proroka, ale som pastier a narezávač poľných fíg. 15 Ale Pán ma vzal spoza stáda a Pán mi riekol: "Choď, prorokuj proti môjmu ľudu, Izraelu!"
2. čítanie Ef 1, 3-14
Biblický text:
Nech je zvelebený Boh a Otec nášho Pána Ježiša Krista, ktorý nás v Kristovi požehnal všetkým nebeským duchovným požehnaním. 4 Veď v ňom si nás ešte pred stvorením sveta vyvolil, aby sme boli pred jeho tvárou svätí a nepoškvrnení v láske; 5 On nás podľa dobrotivého rozhodnutia svojej vôle predurčil, aby sme sa skrze Ježiša Krista stali jeho adoptovanými synmi 6 na chválu a slávu jeho milosti, ktorou nás obdaroval v milovanom Synovi. 7 V ňom máme vykúpenie skrze jeho krv, odpustenie hriechov, podľa bohatstva jeho milosti, 8 ktorou nás štedro zahrnul vo všetkej múdrosti a rozumnosti, 9 keď nám dal poznať tajomstvo svojej vôle podľa svojho dobrotivého rozhodnutia, čo si v ňom predsavzal 10 uskutočniť v plnosti času: zjednotiť v Kristovi ako v hlave všetko, čo je na nebi aj čo je na zemi. V ňom, 11 veď v ňom sme sa stali dedičmi predurčenými podľa rozhodnutia toho, ktorý všetko koná podľa rady svojej vôle, 12 aby sme boli na chválu jeho slávy my, čo sme už prv dúfali v Krista. 13 V ňom ste boli aj vy, keď ste počuli slovo pravdy, evanjelium o svojej spáse, a keď ste v neho uverili, označení pečaťou prisľúbeného Ducha Svätého, 14 ktorý je závdavkom nášho dedičstva na vykúpenie tých, ktorých si získal, na chválu jeho slávy.
Evanjelium Mk 6, 7-13
Biblický text:
Zvolal Dvanástich a začal ich posielať po dvoch. Dal im moc nad nečistými duchmi 8 a prikázal im, aby si okrem palice nebrali na cestu nič: ani chlieb ani kapsu ani peniaze do opaska, 9 ale aby sa obuli do sandálov a neobliekali si dvoje šiat. 10 A povedal im: "Keď kdekoľvek vojdete do domu, ostaňte tam, kým odtiaľ nepôjdete ďalej. 11 Ale keby vás na niektorom mieste neprijali, ani nevypočuli, odíďte odtiaľ a straste si prach z nôh na svedectvo proti nim." 12 Oni šli a hlásali, že treba robiť pokánie. 13 Vyhnali mnoho zlých duchov, pomazali olejom veľa chorých a uzdravovali.
Komentáre:
Dnes podľa webu www.pastorace.cz
Rozbor textu
1. čtení Am 7, 12 - 15
Starý a znovu a znovu se objevující konflikt: poslouchat Boha nebo člověka? Staré pokušení králů: stavět se na místo Boha. Prorok není "zaměstnancem" ani krále, ani nikoho jiného, ani neposílá sám sebe. Je Bohem poslaný - právě proto je prorok. Ví tedy jasně, koho jedině může poslouchat. Jeho poslání je pro druhé. Ale právě od těch druhých může zakusit mnoho zlého. Tím se nesmí nechat zmást. Toto všechno platí o pravém proroku. Existovali a existují i proroci nepraví. Není vždy snadné je rozeznat. Je-li ovšem prorok výrazně "v královských službách", je jeho nepravost nesporná.
2. čtení Ef 1, 3 - 14
Toto čtení je spíš pro bohoslužbu slova, v běžné nedělní homilii je dost tíživé ho vykládat. Pavel zde říká:
1. Kdo je pro nás Kristus.
2. Co nám bylo v Kristu dáno.
Tedy témata víc než bohatá. Zde se přidržíme jen jednoho. Křesťané často slýchají, jací mají být, a protože takoví nejsou (nejsme), je obsahem křesťanova sebevědomí nejčastěji to, že sebe považuje za hříšníka (což je pravda), ale tím to končí. A to je chyba. Pavel ale vidí každého křesťana:
- jako obdařeného duchovními dary
- jako vyvoleného od stvoření světa
- v lásce určeného od věčnosti za Boží dítě
- boží majetek
- toho, kdo v sobě nese Ducha jako záruku vykoupení
Shrnuto: Pavel má o křesťanu mnohem a mnohem vyšší mínění, než mají křesťané sami o sobě. A pokud křesťan nějaké dobré mínění sám o sobě má, mívá ho spíš z toho, co dobrého udělal, nebo jak je lepší, než druzí lidé, ale méně (nebo vůbec ne) z toho, že by věděl, co s ním udělal a udělá Bůh, kým ho udělal Bůh od věčnosti.
Křesťan by měl víc než cokoli jiného vnímat, kým je Bohem míněn, vyvolen a učiněn. Že musí nejdřív slyšet a poněkud zakusit, koho z něho udělal Bůh a teprve potom se mu má říkat, jaký se má sám snažit být.
A ještě jedna poznámka: Pavel ukazuje v tomto listě Krista velmi krásně, velmi velikého, povýšeného Pána - a přece v něm zde nelze vidět někoho, kdo by byl hříšníkovi daleko, kdo by ho přišel odsoudit. Ježíš je pro Pavla především ten, kdo přišel na Zemi uvést věci do pořádku, v němž přichází odpuštění. Proto je třeba se ho za každou cenu držet - čím větší je v nás nepořádek - tím víc.
Evangelium Mk 6, 7 - 13
Po řadě příběhů, které mluví o Ježíšově činnosti, uvádí Marek další téma: Ježíš, ač odmítnut v Nazaretě, nerezignuje, ale naopak, rozšiřuje své působení prostřednictvím rozesílaných učedníků. Viděno dnešníma očima - máme tu téma církev. Z tohoto hlediska také budeme o dnešním úryvku uvažovat - pokusíme se ho pochopit asi tak, jak ho mohl Marek myslet ve svém evangeliu, totiž jako určitou směrnici pro činnost církve.
- "Začal je posílat dva a dva." To není proto, aby jim nebylo smutno. Ale v Izraeli mohla být nějaká věc dosvědčena nejméně dvěma svědky. Učedníci nejdou sami za sebe, "ve své režii", jdou proto, aby dosvědčili pravdu o Bohu a jeho vztahu k nám (Mk 1, 15), kterou Ježíš slovem i činem hlásal. Převedeno do dneška: ten, kdo hlásá, má sám sebe chápat jako svědka něčeho, co je větší a původnější než on. Jeho svědectví má být věrohodné. K tomu jsou dnes jiné předpoklady než tehdy v Izraeli a ty je třeba poznat a respektovat.
- Moc nedostávají nad lidmi, ani nad ničím jiným, než jen a právě nad nečistými duchy. S těmi tady sami nemohou mít nic společného (Mk 3, 20 - 30). Boj proti nim je jejich vlastní "pracovní náplní". Není zde řečeno, jak je vymítali - nemysleme hned na exorcismus, na přímý útok proti duchu zla. O ten šlo jistě taky, ale nejen o něj.
- Chudoba a nenáročnost (bez chleba, mošny, peněz) - ale hlavně: nezajištěnost. Nic, nač by se vázali, nic, co by jim umožňovalo nespoléhat se na Boha. Toto je dnes potřeba dobře promyslet. Chleba není asi ten hlavní problém, tím se jistit nemusíme, ale politikaření, diplomacie, získávání a udržování si pomoci u těch, kteří jdou proti Bohu, zajišťování si pozic u lidí, kteří mají úroveň, vliv... Nicméně jde také o starou dobrou materiální chudobu. Cokoli, co člověk má, ho do jisté míry váže, i věci potřebné. Toto vázání nelze zcela odstranit, ale je nutno je stále (ne jen jednorázově) minimalizovat.
- Ne zcela jasná směrnice o zůstávání a odejití. Učedníci zřejmě nemají procházet a kázat tak, jako projíždí auto s tlampačem vesnicí. Mají zůstat, zdržet se, mít s těmi lidmi, k nimž jdou, něco společného. Teprve potom se budou moci utkat se zlem. Nemají si vybírat, mají respektovat své poslání.
- Podobně jako Ježíš v Nazaretě, mají reagovat na to, když nebudou přijati. Jsou posláni, toto poslání mají vyřídit. Není-li přijato, nemají tam vlastně dál co dělat. Byli by tam už jen "ve vlastní režii".
- Činnost učedníků vypadá jako všechno jiné, než jako "uspokojování náboženských potřeb". Volali k pokání - tedy vyzývali, aby se lidé změnili a nebyla to zřejmě jen řečnická zvolání. A uzdravovali v nejširším slova smyslu. Proč toho byli schopni? Zcela jasně proto, že byli posláni.
K úvaze
V dějinách Izraele, ale i v dějinách církve, jsou špatné zkušenosti s nepravými proroky, kteří měli sebevědomí proroků pravých. Ale to není důvod k tomu, aby církev, či jednotlivý křesťan, rezignoval na prorocké poslání. To je totiž jeho nejvlastnější poslání vůči světu, nikoliv charita, dobrý příklad, veřejně prospěšná činnost, vzdělávání atd. Tyto věci jsou jistě taky nutné (církev se jich nesmí vzdát), ale proroctví je primární. Je to totiž přímé pokračování v činnosti Kristově. Míním slovo "proroctví" v tom slova smyslu, jak ho chápe Nový zákon o Ježíši - proroctví slovem i činem, ale vždy ve prospěch Božího království, které od Boha přichází.
Z druhé strany: považovat se za nositele prorockého poslání je povznášející. Ale to neznamená, že by křesťan směl slevit z požadavků, které jsou v našem úryvku na Ježíšovy učedníky kladeny. Navíc - těch dvanáct bylo rozesláno jen na čas, potom se zas vrátili. Nebyli napořád "vypuštěni" k samostatné činnosti.
Dnes: prorocké poslání patří i u jednotlivce do prostoru církve. Ona ověřuje jeho pravost. Nikdo nemůže působit jen na vlastní pěst, bez souzvuku s ostatními. Mohlo by to znamenat, že se "poslal sám", i když by se odvolával na velké duchovní zkušenosti atd. Dějiny církve zde poskytují bohatý materiál k poučení.
Komentáre k čítaniam: 1 čítanie Am 7, 12-15
Biblický text:
Amasiáš povedal Amosovi: "Choď, jasnovidec, ujdi do júdskej krajiny, tam jedz chlieb a tam prorokuj! 13 V Beteli už viac neprorokuj, lebo to je kráľovská svätyňa a je chrámom kráľovstva. 14 Amos odpovedal Amasiášovi: "Nie som prorok, ani nie som syn proroka, ale som pastier a narezávač poľných fíg. 15 Ale Pán ma vzal spoza stáda a Pán mi riekol: "Choď, prorokuj proti môjmu ľudu, Izraelu!"
2. čítanie Ef 1, 3-14
Biblický text:
Nech je zvelebený Boh a Otec nášho Pána Ježiša Krista, ktorý nás v Kristovi požehnal všetkým nebeským duchovným požehnaním. 4 Veď v ňom si nás ešte pred stvorením sveta vyvolil, aby sme boli pred jeho tvárou svätí a nepoškvrnení v láske; 5 On nás podľa dobrotivého rozhodnutia svojej vôle predurčil, aby sme sa skrze Ježiša Krista stali jeho adoptovanými synmi 6 na chválu a slávu jeho milosti, ktorou nás obdaroval v milovanom Synovi. 7 V ňom máme vykúpenie skrze jeho krv, odpustenie hriechov, podľa bohatstva jeho milosti, 8 ktorou nás štedro zahrnul vo všetkej múdrosti a rozumnosti, 9 keď nám dal poznať tajomstvo svojej vôle podľa svojho dobrotivého rozhodnutia, čo si v ňom predsavzal 10 uskutočniť v plnosti času: zjednotiť v Kristovi ako v hlave všetko, čo je na nebi aj čo je na zemi. V ňom, 11 veď v ňom sme sa stali dedičmi predurčenými podľa rozhodnutia toho, ktorý všetko koná podľa rady svojej vôle, 12 aby sme boli na chválu jeho slávy my, čo sme už prv dúfali v Krista. 13 V ňom ste boli aj vy, keď ste počuli slovo pravdy, evanjelium o svojej spáse, a keď ste v neho uverili, označení pečaťou prisľúbeného Ducha Svätého, 14 ktorý je závdavkom nášho dedičstva na vykúpenie tých, ktorých si získal, na chválu jeho slávy.
Evanjelium Mk 6, 7-13
Biblický text:
Zvolal Dvanástich a začal ich posielať po dvoch. Dal im moc nad nečistými duchmi 8 a prikázal im, aby si okrem palice nebrali na cestu nič: ani chlieb ani kapsu ani peniaze do opaska, 9 ale aby sa obuli do sandálov a neobliekali si dvoje šiat. 10 A povedal im: "Keď kdekoľvek vojdete do domu, ostaňte tam, kým odtiaľ nepôjdete ďalej. 11 Ale keby vás na niektorom mieste neprijali, ani nevypočuli, odíďte odtiaľ a straste si prach z nôh na svedectvo proti nim." 12 Oni šli a hlásali, že treba robiť pokánie. 13 Vyhnali mnoho zlých duchov, pomazali olejom veľa chorých a uzdravovali.
Komentáre:
Dnes podľa webu www.pastorace.cz
Rozbor textu
1. čtení Am 7, 12 - 15
Starý a znovu a znovu se objevující konflikt: poslouchat Boha nebo člověka? Staré pokušení králů: stavět se na místo Boha. Prorok není "zaměstnancem" ani krále, ani nikoho jiného, ani neposílá sám sebe. Je Bohem poslaný - právě proto je prorok. Ví tedy jasně, koho jedině může poslouchat. Jeho poslání je pro druhé. Ale právě od těch druhých může zakusit mnoho zlého. Tím se nesmí nechat zmást. Toto všechno platí o pravém proroku. Existovali a existují i proroci nepraví. Není vždy snadné je rozeznat. Je-li ovšem prorok výrazně "v královských službách", je jeho nepravost nesporná.
2. čtení Ef 1, 3 - 14
Toto čtení je spíš pro bohoslužbu slova, v běžné nedělní homilii je dost tíživé ho vykládat. Pavel zde říká:
1. Kdo je pro nás Kristus.
2. Co nám bylo v Kristu dáno.
Tedy témata víc než bohatá. Zde se přidržíme jen jednoho. Křesťané často slýchají, jací mají být, a protože takoví nejsou (nejsme), je obsahem křesťanova sebevědomí nejčastěji to, že sebe považuje za hříšníka (což je pravda), ale tím to končí. A to je chyba. Pavel ale vidí každého křesťana:
- jako obdařeného duchovními dary
- jako vyvoleného od stvoření světa
- v lásce určeného od věčnosti za Boží dítě
- boží majetek
- toho, kdo v sobě nese Ducha jako záruku vykoupení
Shrnuto: Pavel má o křesťanu mnohem a mnohem vyšší mínění, než mají křesťané sami o sobě. A pokud křesťan nějaké dobré mínění sám o sobě má, mívá ho spíš z toho, co dobrého udělal, nebo jak je lepší, než druzí lidé, ale méně (nebo vůbec ne) z toho, že by věděl, co s ním udělal a udělá Bůh, kým ho udělal Bůh od věčnosti.
Křesťan by měl víc než cokoli jiného vnímat, kým je Bohem míněn, vyvolen a učiněn. Že musí nejdřív slyšet a poněkud zakusit, koho z něho udělal Bůh a teprve potom se mu má říkat, jaký se má sám snažit být.
A ještě jedna poznámka: Pavel ukazuje v tomto listě Krista velmi krásně, velmi velikého, povýšeného Pána - a přece v něm zde nelze vidět někoho, kdo by byl hříšníkovi daleko, kdo by ho přišel odsoudit. Ježíš je pro Pavla především ten, kdo přišel na Zemi uvést věci do pořádku, v němž přichází odpuštění. Proto je třeba se ho za každou cenu držet - čím větší je v nás nepořádek - tím víc.
Evangelium Mk 6, 7 - 13
Po řadě příběhů, které mluví o Ježíšově činnosti, uvádí Marek další téma: Ježíš, ač odmítnut v Nazaretě, nerezignuje, ale naopak, rozšiřuje své působení prostřednictvím rozesílaných učedníků. Viděno dnešníma očima - máme tu téma církev. Z tohoto hlediska také budeme o dnešním úryvku uvažovat - pokusíme se ho pochopit asi tak, jak ho mohl Marek myslet ve svém evangeliu, totiž jako určitou směrnici pro činnost církve.
- "Začal je posílat dva a dva." To není proto, aby jim nebylo smutno. Ale v Izraeli mohla být nějaká věc dosvědčena nejméně dvěma svědky. Učedníci nejdou sami za sebe, "ve své režii", jdou proto, aby dosvědčili pravdu o Bohu a jeho vztahu k nám (Mk 1, 15), kterou Ježíš slovem i činem hlásal. Převedeno do dneška: ten, kdo hlásá, má sám sebe chápat jako svědka něčeho, co je větší a původnější než on. Jeho svědectví má být věrohodné. K tomu jsou dnes jiné předpoklady než tehdy v Izraeli a ty je třeba poznat a respektovat.
- Moc nedostávají nad lidmi, ani nad ničím jiným, než jen a právě nad nečistými duchy. S těmi tady sami nemohou mít nic společného (Mk 3, 20 - 30). Boj proti nim je jejich vlastní "pracovní náplní". Není zde řečeno, jak je vymítali - nemysleme hned na exorcismus, na přímý útok proti duchu zla. O ten šlo jistě taky, ale nejen o něj.
- Chudoba a nenáročnost (bez chleba, mošny, peněz) - ale hlavně: nezajištěnost. Nic, nač by se vázali, nic, co by jim umožňovalo nespoléhat se na Boha. Toto je dnes potřeba dobře promyslet. Chleba není asi ten hlavní problém, tím se jistit nemusíme, ale politikaření, diplomacie, získávání a udržování si pomoci u těch, kteří jdou proti Bohu, zajišťování si pozic u lidí, kteří mají úroveň, vliv... Nicméně jde také o starou dobrou materiální chudobu. Cokoli, co člověk má, ho do jisté míry váže, i věci potřebné. Toto vázání nelze zcela odstranit, ale je nutno je stále (ne jen jednorázově) minimalizovat.
- Ne zcela jasná směrnice o zůstávání a odejití. Učedníci zřejmě nemají procházet a kázat tak, jako projíždí auto s tlampačem vesnicí. Mají zůstat, zdržet se, mít s těmi lidmi, k nimž jdou, něco společného. Teprve potom se budou moci utkat se zlem. Nemají si vybírat, mají respektovat své poslání.
- Podobně jako Ježíš v Nazaretě, mají reagovat na to, když nebudou přijati. Jsou posláni, toto poslání mají vyřídit. Není-li přijato, nemají tam vlastně dál co dělat. Byli by tam už jen "ve vlastní režii".
- Činnost učedníků vypadá jako všechno jiné, než jako "uspokojování náboženských potřeb". Volali k pokání - tedy vyzývali, aby se lidé změnili a nebyla to zřejmě jen řečnická zvolání. A uzdravovali v nejširším slova smyslu. Proč toho byli schopni? Zcela jasně proto, že byli posláni.
K úvaze
V dějinách Izraele, ale i v dějinách církve, jsou špatné zkušenosti s nepravými proroky, kteří měli sebevědomí proroků pravých. Ale to není důvod k tomu, aby církev, či jednotlivý křesťan, rezignoval na prorocké poslání. To je totiž jeho nejvlastnější poslání vůči světu, nikoliv charita, dobrý příklad, veřejně prospěšná činnost, vzdělávání atd. Tyto věci jsou jistě taky nutné (církev se jich nesmí vzdát), ale proroctví je primární. Je to totiž přímé pokračování v činnosti Kristově. Míním slovo "proroctví" v tom slova smyslu, jak ho chápe Nový zákon o Ježíši - proroctví slovem i činem, ale vždy ve prospěch Božího království, které od Boha přichází.
Z druhé strany: považovat se za nositele prorockého poslání je povznášející. Ale to neznamená, že by křesťan směl slevit z požadavků, které jsou v našem úryvku na Ježíšovy učedníky kladeny. Navíc - těch dvanáct bylo rozesláno jen na čas, potom se zas vrátili. Nebyli napořád "vypuštěni" k samostatné činnosti.
Dnes: prorocké poslání patří i u jednotlivce do prostoru církve. Ona ověřuje jeho pravost. Nikdo nemůže působit jen na vlastní pěst, bez souzvuku s ostatními. Mohlo by to znamenat, že se "poslal sám", i když by se odvolával na velké duchovní zkušenosti atd. Dějiny církve zde poskytují bohatý materiál k poučení.
